Pověsti a legendy

O bílé paní z chodovského zámku


V chodovské kronice z let 1923 - 1926, kterou psal Anton Ebert, místní učitel, můžeme najít několik pověstí, které se přímo dotýkají Chodova a blízkého okolí. Jednou z nich je pověst o chodovské bílé paní. Bílá paní je pohádková, nadpřirozená bytost, která se do českého prostředí dostala z Německa. Většinou se jedná o ducha šlechtičny, která se zjevuje na panských sídlech, buď aby novým majitelům oznamovala šťastné i nešťastné události (podobně jako nejslavnější bílá paní Perchta), nebo proto, aby připomínala dávnou křivdu, jako je to v případě chodovské bílé paní.
"V chodovské tvrzi žil kdysi rytíř Matěj Hýzrle (v originále Mathes Hieserle). Ten byl nepřítelem mocného loketského pána, hraběte Jeronýma Šlika. Panovačnému hraběti byl udatný chodovský rytíř, který se zastával chudých a utlačovaných, trnem v oku a hrozně rád by jej viděl o hlavu kratšího. Jednoho dne zavolal hrabě Šlik svého nejvěrnějšího kapitána, kterému dal mu rozkaz vydat se do Chodova a přivézt rytíře Matěje živého či mrtvého do Lokte na hrad. Pod rouškou nejtemnější noci vydal se kapitán se skupinou čeledínů do Chodova, sídla rytíře Matěje, kde všichni spali spánkem spravedlivých. Jen rytířova žena, kterou trápila zlá předtucha, nebyla ještě ve své posteli. Tak se stalo, že zahlédla hraběcí vojáky plížící se k hrádku a slyšela cinkot jejich zbraní. Probudila svého muže voláním: ,Matěji, prchej, jsou tu Šlikovi vojáci!' Chytrá žena seběhla na nádvoří, kde zdržela hraběcí vojáky tak dlouho, aby její muž mohl zadní brankou utéct do blízkých lesů. Šlikovi žoldnéři byli neúspěchem své výpravy nemálo rozzuření a tak alespoň dvůr vyplenili. Statečná a laskavá rytířova žena žije v paměti a ústním vyprávění místního lidu dodnes jako ,Bílá paní', která se každou půlnoc zjevuje na chodbách chodovského zámku a volá svého muže ,Matěji, prchej!'"
Pověst o Bílé paní má reálný základ v chodovské minulosti. V patnáctém století vládl místnímu kraji mocný rod Šliků, kterým patřilo loketské panství a široké okolí. Protože po smrti krále Jiřího z Poděbrad panovala v českých zemích nejistota a chyběla silná ústřední vláda, zvětšovali Šlikové svou moc na úkor malých šlechticů. Jedním z těchto malých rodů byli Hieserlové z Chodova, kterým chodovské panství patřilo od konce husitských válek (první písemnou zmínku o držbě chodovského statku máme z roku 1439). Situace se ještě vyostřila po roce 1489, kdy se loketským purkrabím stal Jeroným Šlik. Majitel Chodova Mathes Hieserle totiž patřil mezi jeho nejvýraznější politické odpůrce a mocný Šlik se tyto neshody rozhodl vyřídit po svém - loketská kronika nám říká, že v noci na 30. října 1490 přepadli šlikovští vojáci chodovskou tvrz a zcela ji zpustošili. Co nešlo odnést, to bylo zničeno. Kronikář píše přibližně toto: "Jak uprchl, to mi bylo vyprávěno. Jen s pomocí Boha a své ženy, která útočníky včas spatřila a svého milovaného muže varovala. Jen tak se mu tedy podařilo vyváznout." Sám Mathes Hieserle se tedy zachránil útěkem a i když se o svůj majetek se Šliky soudil, tak se o pár let později raději chodovského panství vzdal a z kraje se odstěhoval. Členové rodu se posléze často objevovali ve státní službě na nejrůznějších postech, přičemž nejslavnějším byl bezesporu Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (1575 - 1665), který se proslavil především jako spisovatel a voják. Poslední mužský potomek rodu Hieserlů z Chodova (jediného rodu se jménem našeho města ve jméně) pak zemřel až roku 1776.

Čertův trůn nad Chodovem


Pokud jste se někdy byli projít "na Skalce" či snad "za potůčkem", mohli jste dojít až do březového hájku kousek od budovy vodárny. Tam, pod pískovým nánosem sem a tam vyčnívají ze země velké žulové kameny - často různě zaoblené a dnes utopené uprostřed porostu. Ale nebylo tomu tak vždycky - do 60. let byl vrch prakticky holý a byl z něj krásný výhled na město v údolí. Možná právě kvůli tomu krásnému výhledu se mezi místními tradovalo, že na kamenech tam sedával sám ďábel.
"Na výšině západně od Chodova, které se zde říká „Hoa“ – Hard-Wald - leží velký žulový masiv s několika kruhovými prohloubeninami. Zde měl za pohanských dob často sedávat samotný Ďábel a ze svého vyvýšeného trůnu odsud řídil své panství. Statkářům zaklínal dobytek, sesílal hromy a krupobití, posílal poutníky na špatné cesty a ovládal tajemnou silou lidi i zvířata ve své blízkosti.

Jednou seděl opět Ďábel na svém trůně, odkud obhlížel široký kraj. Najednou však zaslechl z lesa zvuky, které se přibližovaly. Čert už přemýšlel, co by mohl tomu blížícímu se pocestnému škaredého provést, když tu náhle vyšel z lesa kněz, který držel v rukou kříž. V ten okamžik Ďábel strašlivě zaklel, seskočil ze svého trůnu a v oblaku kouře zmizel v zemi.Od těch časů se zde již Ďábel nikdy neobjevil a lidem a zvěři již neškodil. Jen ten kámen je od té doby lidem ze širokého okolí zván Ďáblovým trůnem."
Pověst byla zapsána do obecní kroniky na základě vyprávění místních obyvatel chodovským učitelem Antonem Ebertem (*1864). Jedná se o častý motiv lidových pověstí - čerti, ďáblové, strašidla a démoni byli nejčastějšími postavami lidové představivosti. Pro středověkého a raně novověkého člověka, který takřka nikdy neopouštěl údolí, ve kterém žil, představovaly tyto bytosti všechno to, co jej celý život ohrožovalo a zároveň to dávalo jasnou podobu všemu neznámému, čeho se bál - lesa, neznámých a nebezpečných míst.

Císař Josef II. v Chodově


Není mnoho osobností evropského formátu, které se dají spojovat s naším městem. Chodov většinou stál stranou velkých historických událostí. Jedinou, ale o to zajímavější výjimkou je návštěva římského císaře a českého krále Josefa II. v říjnu roku 1779. Josef II. byl synem Marie Terezie a po její smrti v roce 1780 se proslavil jako velký reformátor - v roce 1781 zrušil nevolnictví a Tolerančním patentem povolil ve své říši i jiná náboženství, než katolické. V chodovské kronice je k tomu následující zápis z počátku 20. století.
"Kromě pověstí je mnoho příběhů, které se předávají z pokolením pokolení až do našich časů. Když se kvůli sporu o bavorské nástupnictví v roce 1779 rozhořela válka mezi Rakouskem a Pruskem, projížděl císař Josef II. s velkou vojenskou silou přes zemskou hranici skrze Krušné hory. Prvního října toho roku přijel do Ostrova a dalšího dne pokračoval v cestě přes Chodov do Chebu. V Chodově císař poručil zastavit a v místním hostinci na kostelním náměstí (v dnešním hostinci u Zlatého Jelena) se krátce občerstvil. Hosté v šenku byli přítomností císaře zcela ohromeni a zpráva se šířila vesnicí jako blesk. Staří i mladí nechali všechno ležet a spěchali k hostinci, aby dali císaři najevo svou věrnost a lásku. Po krátké zastávce nasedl císař na koně a vydal se se svým doprovodem po nové poštovní cestě přes Wintersgrün-Berghäuser (část Vintířova zaniklá během důlní činnosti) dále do Svatavy a Chebu. Tato příhoda se společně se zrušením nevolnictví stala hlavním důvodem, proč byl později v Chodově postaven císaři Josefovi pomník."
Návštěvu císaře v Chodově nemáme prozatím doloženou z žádného jiného zdroje, než z tohoto zápisu v kronice. Dá se ovšem snadno dokázat, že prvního října roku 1779 císař skutečně nocoval v Ostrově (kam přijel z Jáchymova, který navštívil den před tím) a druhého října večer dorazil do císařského hradu v Chebu. Císař tehdy táhl k Salzburgu, který získal ve válce o Bavorské dědictví (také se jí říká švestková, nebo bramborová válka). Ta skončila v květnu roku 1779 a Josef II. táhl přes Cheb, aby své nové území navštívil. Je dokonce možné, že společně s císařem přes Chodov jel i vrchní velitel rakouské armády generál Laudon (ano, ten slavný generál Laudon z lidové písničky jel pravděpodobně skrze naši vesnici). Dá se tedy skoro s určitostí tvrdit, že 2. října 1779 císař Josef naším městem projížděl a pak už není důvod ani nevěřit pověsti, že v hostinci pod kostelem krátce zastavil a posvačil. O více než sto let později - 18. srpna 1889 - byl u chodovské školy císaři Josefovi odhalen pomník.

O pokladu ve Föllerbergu


Když pojedete do Tatrovic, můžete si všimnout pásma několika kopců, které se zdvíhají východně od Vřesové. Jeden z nich je tajemný Föllerberg, o kterém stará chodovská pověst vypráví, že je plný pokladů, které otevírá kouzelný kvítek. Je více než pravděpodobné, že se jedná o způsob, jakým vyjádřit nerostné bohatství ukryté v Krušných horách - již od nejdávnějších dob se v našem okolí těžily různé druhy kovů, posléze uhlí, kaolin a ne tak daleko od nás i uran a další vzácné materiály. Pověst zapsal do chodovské kroniky mezi lety 1923 - 1926 pan Anton Ebert.
"Kdysi pásl pasáček z Chodova své stádo na úpatí Föllerbergu a zatímco se jeho ovečky klidně pásly, vylezl chlapec na kopec, kde našel u skály nádhernou květinu, která se mu natolik líbila, že ji utrhl a zastrčil si ji za klobouček. Unaven výstupem na kopec ulehl na kámen, když v tu se za ním ozvalo třesknutí a když se polekaně otočil, uviděl ve skále otvor, v kterém stála bíle oděná paní a mile mu kynula rukou, aby ji následoval. Chlapec ji poslechl a vešel otvorem do velkého bílého sálu, který byl pln zlata, stříbra a drahého kamení. Bílá paní pobídla chlapce, aby si vzal z pokladů všechno, co jen bude chtít a kolik bude chtít. Chlapec odložil svůj klobouček s květinou na kámen a začal si plnit kapsy zlatem a stříbrem.
Když měl kapsy plné a chtěl odejít, řekla mu paní „Nezapomeň na to nejkrásnější!“. Tím myslela květinu na kloboučku, která otevírala poklady v horách. Ale chlapec toho nedbal, nechal klobouček ležet na kameni a s plnou náručí pokladů z jeskyně odešel. Jakmile však vyběhl ven, skála se za ním s třesknutím zavřela a kopec zůstal pro lidské pokolení již navěky zavřený.
Jen ten, kdo najde znovu čarovný kvítek na svazích Föllerbergu, jen ten bude moci znovu horu otevřít a odnést si její poklady."

5 komentářů:

  1. ahoj jen jsem se chtěl zeptat jestli někdo neví proč v té štole jsou vzadu ty plechové vrátka,čau Máslo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den,
      bohužel vůbec nevím, o jaké štole konkrétně mluvíte - když mi přiblížíte, o co přesně jde, rád Vám odpovím :)

      Vymazat
    2. dobrý den ,je to ta průzkumná štola pod Feleberkem,zdravim Máslo.

      Vymazat
    3. Štola pod Föllerbergem je v této chvíli pro veřejnost uzavřená, ale příští rok chystá hornický spolek Solles její zpřístupnění a budete se tak moci podívat tak daleko, jak to jen bezpečnost dovolí :)

      Vymazat
  2. Úžasné, ještě si pamatuji, jak nám paní učitelka na výtvarku tyhle pověsti četla a my si měli jednu vybrat a nakresli ji :-). Krásné připomínání dětských vzpomínek.

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za Váš komentář!