27. 11. 2015

Chodovský hřbitov


Podoba městského hřbitova hodně vypovídá o městu, kterému náleží. Staré náhrobky ukazují slavnou minulost obce a obyvatele, kteří zde žili. Na hřbitovech v pohraničí, odkud bylo po válce nuceně vysídleno německé obyvatelstvo, pak ukazují, jak radikálně byla přetrhána historická paměť.

Smrt byla po stovky let samozřejmou součástí lidského bytí a lidé k ní směřovali velkou část svých myšlenek. Pro křesťany byla smrt koncem jejich pozemského života a vnímali ji jako odchod do "onoho světa". Lidé umírali doma, mezi svými blízkými a smrt byla prakticky veřejnou záležitostí. I proto byly hřbitovy zřizovány ve středech obcí, nejčastěji kolem církevních staveb. Věřilo se, že půda kolem kostela je sama o sobě posvátná a lidé tak chtěli být pohřbeni co nejblíže kostelu. Zakladatelé a patroni kostela pak měli tu výsadu, že byli pohřbíváni přímo v kostelech. V Chodově jsou takto v kryptě pod kostelem uloženy rakve s ostatky pánů z Plankenheimu, především zakladatele kostela Franze Flamina a jeho otce Jana Viléma.

Nejstarší nám známý chodovský hřbitov se nacházel jižně od kostela v místech dnešního parkoviště. Spodní (jižní) část hřbitova byla tehdy ohraničena budovou staré chodovské fary, na severu hřbitov hraničil s kostelem a na západě s budovou školy (dnešní dům U Vavřince je částečně postaven na pozemku původního hřbitova). Když byla v roce 1875 škola přestavována, našli dělníci při hloubení jam na vápno v pravém rohu tehdejšího Kostelního náměstí lidské kostry. Do věci se proto vložil chodovský farář Franz Fischer, který nechal jámy okamžitě zasypat, „aby nebyl rušen posvátný klid zde pohřbených“. Když se o několik let později kopaly základy pro přesun božích muk ke zdi farní zahrady, byly opět ze země vykopány i lidské kosti.
Starý chodovský hřbitov okolo kostela svatého Vavřince na mapě z roku 1842
V roce 1784 nařídil císař Josef II., aby se všechny hřbitovy přesunuly pryč z centra obcí, neboť se z hřbitovů šířily nemoci a infekce. V roce 1790 nařídil krajský lékař, aby byl chodovský hřbitov přeložen na sever od kostela, kde nebude tak blízko zástavbě. Magistrát města Lokte, který by přesunutí hřbitova musel zaplatit, však vydal dekret, ve kterém tvrdil, že hřbitov je zdravotně zcela nezávadný a zůstane tam, kde je. K přesunutí hřbitova na pozemek Antona Fischera (dnes na tomto pozemku stojí kolumbária, smuteční síň a vsypová loučka) tedy došlo nakonec až v roce 1802. Nikdo tam ale nechtěl být pohřbíván, neboť většina obyvatel si přála být pochována vedle svých předků na starém hřbitově. Místní farář proto v roce 21. ledna 1803 vydává přísné nařízení, že všechny pohřby musí dále probíhat jen na novém pozemku.

Nechuť k novému hřbitovu panovala také proto, že celý pozemek byl velmi podmáčený a držela se na něm voda. Proto se v roce 1828 rozhodl farář Georg Schön tuto situaci radikálně vyřešit. Z každého domu v obci se musel k práci dostavit jeden muž a během následujících dvou roků bylo na hřbitov navezeno několik sáhů nové hlíny, byly vybudovány odvodňovací strouhy a ochranné valy. V roce 1830 pak patronátní město Loket nechalo kolem hřbitova vystavět kamennou zeď a o šest let později byl konečně zrušen a zavezen původní hřbitov před kostelem. Tím vzniklo tzv. Kostelní náměstí, které bylo upraveno a byly zde vysázeny stromy.

V této době se stalo zvykem, že v centru každého hřbitova je umístěn kříž. Také v Chodově byl 21. června 1843 zřízen a vysvěcen železný kříž na velmi mohutném žulovém soklu. Tento sokl najdeme na dnešní vsypové loučce a je od tohoto léta osazen nádobou s věčným ohněm. Vzhledem k náročnosti přesunu zůstal tento kamenný monolit na svém místě i poté, co byla tato část hřbitova v roce 1887 opuštěna. Stalo se tak z důvodů kapacitních, neboť malý hřbitov nedostačoval potřebám velmi rychle rostoucí obce. Byl proto na nově zakoupeném pozemku táhnoucím se severo-východním směrem založen nový, moderní hřbitov. Sahal přibližně do dvou třetin dnešní rozlohy městského hřbitova a na jeho konci byl vystavěn domek č.p. 261, kde byl zřízen byt hrobníka. K vysvěcení hřbitova došlo 30. října 1887.
Rozšíření chodovského hřbitova v roce 1887.
O pozici hrobníka (v té době dobře placené zaměstnání se služebním bytem) byl v Chodově velký zájem, nakonec ze všech uchazečů zůstali jen pánové Fink a Richter, ze kterých mělo zvolit obecní zastupitelstvo. Starosta Wenzl Hoffmann nakonec po poradě s farářem rozhodl, že se oba zájemci musí podrobit zkoušce ve čtení a psaní před obecní radou. Zatímco Fink četl plynule, ukázaly se čtenářské schopnosti pana Richtera jako nevalné. Zastupitelstvo proto drtivou většinou 11 hlasů zvolilo hrobníkem Finka. Na témže zasedání také farář Wilhelm Matschak referoval o tom, že na novém hřbitově bude oddělené pohřebiště po sebevrahy a nepokřtěné děti.

K poslednímu velkému rozšíření hřbitova došlo v letech 1902/03, kdy dosáhl své dnešní rozlohy. Dalším úpravy pak proběhly po první světové válce. Do té doby běžný zvyk, že mrtví zůstávali až do vypravení pohřbu ve svých domovech, se začal pomalu opouštět a město proto nechalo v letech 1924 - 1925 síň pro uchovávání nebožtíků. Dnes se tato hala využívá pro smuteční obřady, ale po necitlivých přestavbách v druhé polovině 20. století zmizelo mnoho z její původní architektury.
Čas se podepsal i na kdysi výstavní hrobce chodovských uhlobaronů Ritterů.
Po druhé světové válce a vysídlení původních obyvatel začal hřbitov rychle pustnout, došlo ke zničení, nebo rozkradení řady původních náhrobků a soch. I přes to je dodnes na chodovském hřbitově mnoho hrobů a hrobek, které připomínají slavné obyvatele našeho města přelomu 19. a 20. století.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkujeme za Váš komentář!