27. 11. 2015

Chodovská bílá paní a Hýzrlové v Chodově


Zámek v Horním Chodově
V chodovské kronice z let 1923 - 1926, kterou psal učitel Anton Ebert, můžeme najít několik pověstí, které se přímo dotýkají Chodova a jeho blízkého okolí. Jednou z nich je i pověst o chodovské bílé paní. Bílá paní je pohádková, nadpřirozená bytost, která se do českého prostředí dostala z Německa. Většinou se jedná o ducha šlechtičny, která se zjevuje na panských sídlech, buď aby novým majitelům oznamovala šťastné i nešťastné události (podobně jako nejslavnější bílá paní Perchta z Rožmberka), nebo proto, aby připomínala dávnou křivdu, jako je to v případě chodovské bílé paní. 

Kronikář Ebert doslova zapsal:
„V chodovské tvrzi žil kdysi rytíř Matěj Hýzrle, který byl nepřítelem mocného loketského pána, hraběte Jeronýma Šlika. Panovačnému hraběti byl udatný chodovský rytíř, který se zastával chudých a utlačovaných, trnem v oku a hrozně rád by jej viděl o hlavu kratšího. Jednoho dne zavolal hrabě Šlik svého nejvěrnějšího kapitána, kterému dal mu rozkaz vydat se do Chodova a přivézt rytíře Matěje živého či mrtvého do Lokte na hrad. Pod rouškou nejtemnější noci vydal se kapitán se skupinou čeledínů do Chodova, sídla rytíře Matěje, kde všichni spali spánkem spravedlivých. Jen rytířova žena, kterou trápila zlá předtucha, nebyla ještě ve své posteli. Tak se stalo, že zahlédla hraběcí vojáky plížící se k hrádku a slyšela cinkot jejich zbraní. Probudila svého muže voláním: ,Matěji, prchej, jsou tu Šlikovi vojáci!' Chytrá žena seběhla na nádvoří, kde zdržela hraběcí vojáky tak dlouho, aby její muž mohl zadní brankou utéct do blízkých lesů. Šlikovi žoldnéři byli neúspěchem své výpravy nemálo rozzuření a tak alespoň dvůr vyplenili. Statečná a laskavá rytířova žena žije v paměti a ústním vyprávění místního lidu dodnes jako ,Bílá paní', která se každou půlnoc zjevuje na chodbách chodovského zámku a volá svého muže ,Matěji, prchej!'“
Pověst o Bílé paní má reálný základ v chodovské minulosti. Hýzrlové (někdy psáni také německy jako Hieserlové) získali chodovské panství ke konci husitských válek. První písemnou zmínku o jejich vlastnictví Chodova máme z roku 1439. Velice brzy si ke svému jménu připojili přídomek „z Chodova“ (originál „aus Chodau“ se také někdy překládá jako „z Chodů“). Stali se tak jediným rodem, který si název našeho města dal přímo do jména. 
Průčelí dolnochodovského zámku ve 30. letech 20. století
Pravdou je také to, že v patnáctém století vládl místnímu kraji mocný rod Šliků, kterým patřilo loketské panství a široké okolí. Protože po smrti krále Jiřího z Poděbrad panovala v českých zemích nejistota a chyběla silná ústřední vláda, zvětšovali Šlikové svou moc na úkor malých šlechticů. Jedním z těchto malých rodů byli právě Hýzrlové z Chodova. Situace se ještě vyostřila po roce 1489, kdy se loketským purkrabím stal ctižádostivý Jeroným Šlik. Majitel Chodova (Matěj) Mathes Hýzrle totiž patřil mezi jeho výrazné politické odpůrce a mocný Šlik se tyto neshody rozhodl vyřídit po svém - loketská kronika nám říká, že v noci na 30. října 1490 přepadli šlikovští vojáci chodovskou tvrz a zcela ji zpustošili. Co nešlo odnést, to bylo zničeno. Kronikář také píše toto: "Jak uprchl, to mi bylo vyprávěno. Jen s pomocí Boha a své ženy, která  útočníky včas spatřila a svého milovaného muže varovala. Tak se mu tedy podařilo vyváznout." 

Sám Mathes Hieserle se sice zachránil útěkem, ale i když se o svůj majetek se Šliky soudil (v roce 1503 svůj spor v uherském Budíně přednesl samotnému králi Vladislavovi Jagellonskému), tak se na počátku 16. století raději chodovského panství vzdal a z kraje se odstěhoval. Členové rodu se posléze často objevovali ve státní službě na nejrůznějších postech, přičemž nejslavnějším byl bezesporu Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (1575 - 1665), který se proslavil především jako voják, diplomat a spisovatel. Poslední mužský potomek rodu – kanovník Bernard Hýzrle z Chodů - pak zemřel až roku 1776.
Záznam o přepadení tvrze v loketské kronice.
Zatímco je tedy jasné, o jaké osoby a jakou událost v pověsti jde, zůstává velkou otázkou místo, kde se děj odehrává – tedy tvrz a zámek v Chodově. Víme o něm totiž jen velmi málo. V chodovském údolí stála hned dvě panská sídla, označovaná jako zámek. První (a mladší) z nich nechal v Dolním Chodově vystavět v letech 1710 – 1720 chodovský pán Franz Flamin von Plankenheim. Jednalo se o jednopatrový objekt na obdélníkovém půdorysu s dvěma vybíhajícími křídly na jižní straně. Zámek byl obrácen hlavním průčelím k severu (směrem ke kostelu na opačné straně údolí) a v přízemí západního křídla byla kaple. Tento zámek se stal v 19. století součástí areálu chodovské porcelánky Haas & Czjzek a v druhé polovině 20. století byla jeho velká část zdemolována během asanace Chodova. Jediné co se z této zámecké stavy dochovalo je alianční znak Franze Flamina von Plankenheim a jeho manželky, který je dnes umístěn na vnější zdi jednoho z objektů porcelánky. 
Objekt, o který jde s velkou mírou pravděpodobnosti v pověsti, se však nacházel v Horním Chodově a to přibližně v místě, kudy dnes vede hlavní silnice kolem tzv. „nové Husovky“. O této stavbě víme jen velmi málo. Podle některých historiků na tomto místě stála tvrz již ve středověku a postupem času byla přestavěna na panské sídlo. Po třicetileté válce zde byl vystavěn malý zámek, kde sídlil majitel Horního Chodova a zdejšího velkostatku až do 2. světové války. V sedmdesátých letech pak místní zámek vyhořel a byl stržen. 

Pokud by se tedy někdo z vás chtěl vypravit o půlnoci do chodovského zámku hledat bílou paní, tak má bohužel smůlu. Ani jeden zámek už v Chodově nenajdeme a zůstala nám tak jen ta pověst o bílé paní.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkujeme za Váš komentář!