5. 11. 2014

Chodovské zvony

Zvon Jan Vilém (1658)
V roce 2017 si budeme v Chodově připomínat hned dvě významná výročí.  Bude to 340 let od narození Franze Flamina von Plankenheim, fundátora chodovského kostela a posledního mužského člena svého rodu, a 100 let od rekvizice zvonů z kostela sv. Vavřince pro potřeby c.k. válečné mašinérie.

Zvony provázejí lidstvo po tisíciletí. V českých zemích máme první historické zmínky o zvonech z devátého století a od třináctého století jsou už zvony pevnou součástí veřejného prostoru.  Kromě liturgických účelů (svolávání na mši a zvonění během ní) sloužily zvony jako oznamovatel významných okamžiků. Pokud hořelo, zemřel někdo z farníků, blížil se nepřítel, udála se významná událost (zemřel panovník, byl zvolen papež) – to vše oznamovaly obyvatelům zvony. V dobách klidu pak zvony svým zvoněním dělily den na časové úseky (zvonění klekání ráno, v poledne a večer). V dobách císaře Josefa II. pak bylo nařízeno, aby měla každá obec vlastní zvoničku – zvon byl symbolem ochrany a pokoje. Lidé měli proto ke zvonům zvláštní vztah – zvony dostávaly jména a lidé jim přisuzovali nadpřirozené síly.


Kdy zazněly zvony poprvé v chodovském údolí, nevíme. Pravděpodobně to bylo někdy v 15. století, kdy se zvony staly nedílnou součástí všech církevních budov. První písemnou zmínku o zvonech chodovského kostela tak máme teprve z roku 1654, kdy došlo o svatobartolomějské noci k velkému požáru, kterému padl za oběť i kostel a jeho zvony se roztavily. Již v roce 1658 ale nechává tehdejší majitel chodovského panství v Plzni u zvonaře Melchiora Matthaea Michelina vyhotovit dva nové zvony.

Prázdná zvonová stolice ve věži kostela
Ten větší z má na plášti zvonu reliéf Ukřižování Ježíše Krista s Pannou Marií a sv. Janem. Na protilehlé straně pláště zvonu je vyveden reliéf Panny Marie s dítětem. Na dvou rozdělených zdobených nápisových pásech je latinský věnovací nápis: „AD MAJOREM DEI GLORIAM ET HONOREM B. VIRGINIS MARIAE AC S. LAVRENTII FUSA IUSSU GENEROSI DOMINI IOANNIS GUILIELMI PLANCKENHEIMB PRO TEMPORE COLLATORIS HUIUS TEMPLI KODAVIENSIS 1658“ (Pro větší slávu Boží a čest Panny Marie a sv. Vavřince nechal zřídit pán zdejšího panství Johann Willhelm z Plankenheimu Léta Páně 1658). V poli mezi pásy pod mistrovskou značkou s iniciálami „MMM“ a zvonkem je vyveden německý nápis: „MELCHIOR MATTHAEUS MICHELIN BÜRGER ZU PILSEN HAT MICH GOSSEN“ (Melchior Matthaeus Michelin, měšťan Plzně, mě ulil). 

Menší zvon na sobě nesl nápis „A FULGURE TEMPESTATE ET OMNI MALO LIBERA NOS DOMINE JESU CHRISTE. REPARATA ANNO 1658“ (Od blesků, bouře a všechno zlého, ochraňuj nás, pane Ježíši Kriste).

Oba tyto zvony byly v roce 1660 vysvěceny v klášteře v Teplé. Ten větší tehdy dostal jméno Jan Vilém (Johannes Wilhelm) po majiteli chodovského panství a ten menší jméno tehdejšího chodovského faráře Norbert Václav (Norberty Wenceslaus).

Prázdná zvonová stolice ve věži kostela
Třetí a nejmenší zvon, visící v kostelní věži, pak byl ulit v Chebu slavnou zvonařskou rodinou Pistoriových v roce 1879. 
Největší zvon má průměr 74 cm, je vysoký (bez koruny) 58 cm a je naladěný na tón „H“ 
Prostřední zvon měl průměr 58 cm, byl vysoký (bez koruny) 48 cm a byl naladěný na tón „dis“ 
Nejmenší zvon měl průměr 50 cm, byl vysoký (bez koruny) 35 cm a byl naladěn na tón „fis“
Největší zvon vážil 245 kilogramů, prostřední měl 119 kilogramů a ten nejmenší 98 kilogramů.

Kromě těchto tří velkých zvonů visel nad presbyteriem další zvon, který sloužil jako tzv. sanktusáček. Ty mají svůj původ ve středověku. Když se kněz celou mši modlil latinsky, hrozilo nebezpečí, že přítomní ani nezaregistrují onen okamžik proměňování, kdy se z obyčejného chleba a vína stává Ježíšovo tělo a krev. Proto bylo zapotřebí na to upozornit: poté, co se kněz modlil anebo zpíval chvalozpěv „Svatý, svatý, svatý…“ (latinsky „Sanctus, sanctus, sanctus…“, z toho pojmenování sanktusáček), ministranti zvonili na zvonky, aby upozornili věřící nejen v chrámu, ale i ty, kteří zrovna pracovali na poli, že nastává chvíle proměnění. Dnes se během mše používají k tomuto účelu malé příruční zvonky. Tento zvon nesl nápis „JOHANN GEORG JORDAN GOSS MICH IN EGER 1751“ (Johann Georg Jordan mě ulil v Chebu 1751) a vážil pouhých 28 kilogramů.

Posledním zvonem chodovského chrámu Páně pak byl umíráček. Jeho zvonění oznamovalo úmrtí ve farnosti a vyprovázelo mrtvé na onen svět. Délka zvonění umíráčku se lišila podle významu zesnulé osoby. Pokud zemřel majitel panství, nebo místní farář, zvonily se jim hrany klasickým zvonem. Umíráček darovala chodovskému chrámu v roce 1723 vysocerozená paní Ludmila Marie von Plankenheim, sestra svobodného pána Franze Flamina von Plankenheim.  Zvon byl ulit Baltazarem Platzerem v Chebu a vysvěcen k poctě svatého archanděla Michaela v cisterciáckém opatství ve Waldsassenu. Vážil 60 kilogramů. V roce 1879 pak tento zvon puknul a byl znovu ulit (při zachování stejné váhy) zvonařem Pistoriem v Chebu.


Ze všech zvonů zbyl v Chodově pouze ten největší – Jan Vilém. Dne 30. ledna 1917 totiž rozhodlo vojenské velení o odebrání sanktusového zvonku a umíráčku, dále pak 25. září 1917 o odebrání zbylého zvonu (z roku 1658) z věže. Náš svatý Vavřinec je už téměř sto let němý - nikdo nezvoní nedělní poledne, nikdo nesvolává ke mši, nikdo neoznamuje významné okamžiky. Ale třeba se tam zvony jednoho dne vrátí...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkujeme za Váš komentář!